Perpetuum mobile

„Vedu vám Zdeňka, ale nevím, jak to s ním vydržíte, má hyperaktivitu,“ uvedla maminka nového prvňáčka.
Měla pravdu. Měl ji.

A byla tak vydatná, že kvůli ní Zdeněk nechodil, ale lítal a skákal, neseděl, ale s židlí přímo nadskakoval, nemluvil, ale křičel – a tak.

Ve třídě byl ale každý den první.
„Jé! Vy píšete jiným perem než včera? Vy jste ho ztratila? Ne? A chcete vědět, co se mi zdálo? Jo? No, že lítám! Takhle!“ A lítal, motor mu hrčel, dveře lítaly, tabule taky.
Zdeněk byl zkrátka Zdeněk. Perpetuum mobile. Co na něj vymyslet? A v jakém dávkování?
Chvilku číst – chvilku skákat. Chvilku psát – chvilku dupat, tleskat, točit se. Jedna dávka počtů – dvě dávky sprintu po chodbě. Kreslení, mluvnici, prvouku vybalancovat lezením, houpáním, tancováním, zpíváním, bubnováním.

Zpívání mu šlo, ale vůbec nejlepší bylo s indiánským pokřikem a schovávanou pod starým klavírem. Dávky se zvyšovaly nebo snižovaly podle potřeby. První školní rok jsme spolu s učivem celá třída proskákali, proběhali, produpali, prozpívali… Ve druhé třídě dostal Zdeněk novou mladou učitelku a začal nosit poznámky.

„Mám s ním starosti,“ svěřila se maminka.
A tak jsem vymezila „hostovací smlouvu“ – Zdeněk se totiž každé odpoledne přiřítil skákat na náš dvůr, a když pršelo, dělal pod klavírem indiána.
„S poznámkou k nám ale nesmíš,“ pravila jsem, jako bych nevěděla. „Jedině bez poznámky.“

Den poté nepřišel. Ani dva dny. Třetí den taky ne. Ani ten čtvrtý. Bylo to jasné.
Měl ji.

Pátý den hopsal zvesela na dvorku jak vrabec.

„Sláva, Zdeňku, vidíš, že to jde!“
„No – já jsem dneska nebyl ve škole, byl jsem u doktorky…“ pronesl s nadějí v hlase.
„Dobře. Doktoři, zubaři a pracovní volno se nepočítá. Prolítni se.“

Později zavedla osvědčené dávkování i mladá paní učitelka, poznámek ubývalo.

Když se dnes po letech potkáváme, ptám se ho: „Co se ti dnes zdálo?“
„No přece, že lítám!“
Zasmějeme se a na chvíli uletíme lidským starostem.

 

Bleška a Maruška

Tak k té Marušce: ráda skáče, je veselá, tančí vílu nebo princeznu, taky černouška. Ráda pochoduje – jako mažoretka. Ve třídě má kamarády. Hraje si s nimi, ráda by hodně povídala – jenže nemluví, má Downův syndrom. Ale umí číst a psát, a co je potřeba, zjistí a udělá. (Ještě ten černoušek – to je Maruščin oblíbený kousek. Má k němu i úbor s lýkovou sukýnkou, dvě paličky na ťukání a dlouhou šňůru korálů.)
A ta bleška? Ráda skáče, je spokojená, ani se nezlobí, že na ni nezbyla koloběžka. Je o tom jedna básnička (vymyslela ji Sonička):

Jedna bleška, čtyři blešky
koupily si koloběžky.
Tralala, tralala,
pátá bleška skákala.

A jsme u záhady: zpívala „tralala“ ta pátá, nebo ty čtyři první? Nebo všech pět dohromady?
„Ta pátá,“ rozhodne Maruška kývnutím hlavy – a potom hup na koloběžku, jde si hrát s ostatními na ty blešky. Když dlouho sedíte, to se to pak jezdí. A skáče! Nejlíp ale s muzikou, to se pěkně rozbrnkáte. Maruška vnímá hudbu jako tráva jarní déšť.

Se čtyřmi bleškami jezdí na koloběžce, s pátou skáče tralala – a čím víc skáče, tím víc se v těle uvolňují svaly. I jazyk. A Marušce se najednou podaří hlasité LALALA!!!

To bylo radosti. Po prvním lalala přišlo pár dalších úspěchů, i když jen dílčích. Když máte vrozenou (úpornou) vadu řeči, musíte ji přijmout. Ale nemusíte kolem ní chodit vždycky po špičkách.

Tralala, LALALA, pátá bleška skákala.

 

Helikoptéra

Bedna byla krabicí mnoha tváří. Jednou lokomotivou, jednou plachetnicí, jednou parníkem. Tentokrát z ní bude helikoptéra. Když se přikrčíte, můžete v ní i sedět. Nejvíc práce dají vrtule, je třeba je opatrně připevnit, nepotrhat. Z kabiny vidíme celofánovým průzorem až do nebe. A to stojí za to.

Ten den, kdy jsme na helikoptéře všichni pilně pracovali, přišel nový žák – Láďa. Chvilku trvalo, než se ve třídě rozkoukal, než setřásl obavy z nového prostředí, než se uklidnil. Všecko proběhlo dobře, uvítali jsme ho srdečně.

Také helikoptéra se mu moc líbila.

Stojí v hloučku s novými spolužáky, prohlíží výsledek, snaží se s kluky navázat řeč. O berlích se k hloučku přikolébá Honzík.
„Ty sem nechoď,“ usykne Láďa.
„Proč?“
„Protože bys to zkazil.“
„Proč?“ Honza nechápe.
„Protože nechodíš.“

Láďa je dnes ve škole poprvé. Ochrnuté nohy vidí také poprvé. Se soudem je ale hotov hned.

Jak se mu někdy podobáme.

 

Prkna, která znamenají svět

Lucie stojí s režisérem Léblem v Divadle Na zábradlí. Obdivuje vzácnou rekvizitu – hraběcí kočár – a představuje si, že je paní kněžna. Režisér ji v představě povzbuzuje. Vyjdou spolu na jeviště, ukazuje jí oponu, zákulisí a dlouze si vyprávějí o proměnách herce.
„To by mě bavilo,“ přikyvuje desetiletá Lucie, „být někým jiným. Hrát někoho jinýho.“

Úlevná představa. Na chvilku se vyvléct z reality. Jak těžké asi musí být přijmout své postižení. Zkusmo přejde pár kroků po prknech: „A chodit bych se tady naučila dobře. Odpočítávala bych si to.“

Je to asi rok, co nasupeně přiletěla do školy a stěžovala si na známou paní, která ji na sídlišti pokaždé zdraví slovy: „Ty malá chudinko!“
„Jaká jsem chudinka!? Co bys tomu řekla! Jak to myslela?!“ zlobila se.

Zdravé děti mohou na představě o otevřené nabídce budoucích životních rolí pracovat plynuleji. Budu námořníkem, já cestovatelkou. Já pilotem, já spisovatelkou. Já baletkou, já popelářem. Já krasobluslařkou, já rybářem. Já učitelkou, já řidičem formule jedna. Všechno je možné, všechno otevřené. Učitel, doprovázející děti v prvních školních letech, je má kromě čtení, psaní a počítání učit také důvěře v tyto neomezené možnosti.

Letos chce být Lucie televizní hlasatelkou, po vzoru jedné nevidomé novinářky z Barcelony. Předpoklady pro to má: dobře čte, hezky vyslovuje, správně frázuje, má znělý, příjemný hlas. Po dnešní návštěvě by také byla ráda herečkou.

Proč ne.

Dětství je dobrý čas na snění o budoucnosti. Učitel v něm může sehrát svoji roli. A rodiče – především. Protože když dospějeme, je to už jen na nás.

 

Úžasní

„Oni jsou tak úžasní! Tak všestranně úžasní!“ rozplývala se předávačka medailí na jedné paralympiádě.

Když ještě párkrát zdůraznila úžasnou všestrannost všech handicapovaných, vypnula jsem televizi.

Znám zrovna jednu s handicapem, která je neskutečně lakomá. A znám ještě pár dalších prevítů – lhářů, sobců, urážlivců, škodolibců – s berlemi i bez nich, s vozíkem i bez vozíku… jak se to sejde.

Ne oni – černí, bílí, zdraví, nemocní. Ale já, ty, my. Všichni dohromady a každý zvlášť.

Každý jedinečný.