Velmi si vážím toho, když mi někdo nabídne svoji pomoc, ale co je moc, to je moc. Měnil jsem před časem pláště na svém dvojkole. Tyhle věci si rád dělám sám, protože u toho mám svůj klid a svůj systém a dobře vím proč. Počkal jsem tedy na večer, až na našem dvoře, který sdílíme s dalšími třemi rodinami, nikdo nebude, a pustil jsem se do toho. Ze tmy jsem si velkou hlavu nedělal, nevadí mi přes den, proč by měla v noci. Vyměnil jsem plášť u zadního kola a chystal jsem se na přední, když se najednou otevřelo okno a sousedka na mě volá:

„Počkej, Zděndo, on ti s tím náš táta pomůže, vždyť už je hrozná tma.“ Snažil jsem se zdvořile odmítnout, že to zvládnu, ale za chvilku už byl pan soused dole. Podle jeho naladění bych tipl, že ho žena nejspíš vytáhla z postele. Snažil jsem se mu ještě jednou vysvětlit, že si fakt poradím, ale nepustil mě ani ke slovu, ani ke kolu, a dal se do práce. Asi po půlhodině lopocení mi vítězně oznámil:

„Tak, máš to hotový, ty by ses s tím mořil do noci.“

Když jsem si osahal výsledek jeho práce, měl jsem co dělat, abych strašlivě nezařval. Na zadním kole byl totiž zpátky starý plášť, který jsem předtím odložil vedle toho nového určeného pro přední kolo.

soused si to v té tmě prostě popletl. Je to moc hodný člověk a já neměl to srdce mu říct, jakou službu mi právě prokázal, a tak jsem jen několikrát poděkoval. Iniciativně mi ještě pomohl kolo vynést na půdu a popřál mi dobrou noc. Dal jsem si doma panáka, počkal na opravdu hlubokou noc a celou akci zopakoval, tentokrát bez komplikací.

A jaké z toho plyne poučení? Asi žádné.
Takové věci se prostě dějí.