Občas se mluví o tom, že by se mělo lépe hlídat, kde přesně končí všelijaké tzv. dobročinné peníze. Rozhodně souhlasím a následující historka to myslím jasně dokládá.

Stojím takhle na autobusovém nádraží v Praze na Florenci, v jedné ruce bílou hůl a v druhé kelímek s voňavou kávou. Autobus do Brna mi jede asi za půl hodinky, krásně svítí sluníčko a já si užívám absolutní pohodu před cestou. Pomalu upíjím to báječné kafíčko, když mi najednou do kelímku něco žbluňkne. To snad není možné, říkám si. Co to mohlo být? Nic mě nenapadá, ale rozhodně nemám chuť kávu s neznámým objektem uvnitř dopíjet, a tak dost naštvaně zkrátka pustím kelímek na zem. K mé nevíře s vylitou kávou něco cinkne o chodník. Pětikoruna, na peníze mám sluch. Buď to někdo považoval za dobrý žert, nebo mu bílá hůl a kelímek v ruce prostě asociovaly žebráka, jen kafe jaksi přehlédl. Co dodat? Asi jen to, že napříště si ke kávě vždycky řeknu i o víčko.