Hned na úvod musím říct, že tím vrahem opět není zahradník, ale já…

Zrovna sprchlo a já se hnal na nějakou schůzku, když mě zastavil dětský hlásek:

„Počkejte pane, já vás povedu.“

Chtěl jsem namítat, že se povedu sám, neboť cestu znám, jenže hlásek byl docela roztomilý a hlavně neodbytný. Uchopil jsem tedy drobný lokýtek a nechal se vést. Hned se ukázalo, že hlásek se jmenuje Lucinka, že Lucince je 10 let a už chodí ze školy a do školy sama, protože je to kousek. Taky jsem se dozvěděl, že má ráda zvířátka a že dělá dobré skutky, a proto že mě zastavila. Začal jsem tedy laskavým tónem vykládat něco o tom, jak je dobře, že pomáhá lidem, kteří to potřebují, ale brzy mě utřela:

„Ale ne, já pomáhám šnečkům. Po dešti vždycky vylezou na chodník a vy už jste dva zašlápnul, já jsem vás viděla.“

S těžkým svědomím vraha jsem tedy Lucince za ty chudáčky poděkoval a poprosil ji, ať mě při příštím dešti rozhodně zase doprovodí.

A včera lilo jako z konve, a Lucinka nikde. Tak nevím, kdo se za mě v pekle přimluví.