Říká se, že často zjistíme, co jsme měli, až když to ztratíme. Občas si na toto moudro vzpomenu v poměrně banální situaci. Stojím v metru nebo v tramvaji u nějakého sedadla a nemám tu drzost se diskrétním dotykem ruky přesvědčit, zda na něm někdo sedí, či zda je volno. On se ten dotyk dost špatně plánuje, když nevidíte, kam přesně saháte. Nejjednodušší by samozřejmě bylo zeptat se „je tady volno?“, jenže pokud na sedadle nikdo nesedí, působí to asi trochu komicky, ptát se prázdného sedadla. Vím, že někteří nevidomí to řeší tak, že se prostě „nacpou“ na první sedadlo, na které narazí, ať je volno nebo ne. Nezřídka tak sedící uskakuje na poslední chvíli před cizím zadkem. Jenže na to jsem já holt moc slušný nebo nesmělý. Často se tak dozvím, že bylo sedadlo volné, až tím, že ho někdo jiný zasedne, v domnění, že já o něj nestojím, když u něj jen tak stojím. A v tu chvíli se mi vždy vybaví výše zmíněný výrok.
Takže pokud uvidíte nějakého nevidomého, jak stojí v MHD u prázdného sedadla, zkuste ho na to upozornit, třeba to neví. Možná si ani pak nebude chtít sednout, ale už to bude jeho volba. A pokud jste byli tak laskaví a místo mu sami uvolnili, nezapomeňte ho o tom také informovat, nemusel si toho všimnout.