Zaplatit nehorázné peníze za lístek do kina a pak se za celou dobu ani jednou nepodívat na plátno je blbost. To udělají asi jen blázni nebo šíleně zamilovaní, kteří v kině mívají na práci beztak něco úplně jiného než sledovat film.
I když zrovna nejsem ani šíleně zamilovaný a snad ani blázen (tyhle stavy u mě obvykle propukají současně), v kině se stejně nikdy nedívám. Nic bych tam neviděl. To ale není důvod, proč občas na nějaký film nezajít.
Ne každý film je ovšem na „koukání“ poslepu vhodný. Němé nebo kreslené fakt nejsou to pravé. Dodnes si pamatuju, jak jsem se celý den těšil na Večerníčka v televizi a pak naběhl Krteček a deset minut hrála jenom veselá hudba plus nějaké to „jauvej“ a „jejda“. To jsem měl vždycky chuť vystřelit Krtka někam do vesmíru. No, zjevně jsem nebyl sám; pokud vím, nedávno tam s nějakou americkou posádkou odletěl.
Také je dobré ohlídat si jazyk filmu. Vyrazit třeba na Posledního samuraje, kde se mluví převážně japonsky, není nic moc. Nechat si od někoho číst titulky sice jde, ale nakonec to docela unaví oba. Čím dál častěji se také objevují filmy se speciálním komentářem pro nevidomé, který popisuje, co se na plátně děje, když se to nedá poznat z dialogů nebo ze zvuků. To se docela hodí, protože i když zvuky ve filmech už znějí většinou věrně a facka zní jako facka a ne jako prásknutí dveřmi, ne vždy je jasné, kdo jí dal komu. Nejlepší asi bude, když si to vyzkoušíte a nějaký filmík dáte se zavřenýma očima. Vaše polovička vám ho třeba může komentovat a „uvidíte“ sami. Je to docela zážitek.