NE JEN O SOBĚ

Jiří Mojžíšek

Zamyšlení Jiřího Mojžíška, nevidomého otce dnes již dospělého vidícího syna, všestranné osobnosti z řad nevidomých, který se mimo jiné mnoho let věnoval nevidomým dětem na letních táborech a při vedení turistického oddílu při ZŠ Jaroslava Ježka v Praze na Hradčanech.

(Rodičům dětí, které nevidí, a snad i jiným.)

Prosím, prosím, prosím! To, co budu povídat, není recept na život člověka, který nevidí. Není to jediná a ta nejsprávnější cesta. Každý jsme jiný. Je to jen názor člověka, který se dostal na určitou úroveň, veden svým vnitřním světem a světem, který ho obklopoval.

Přišel jsem na svět

Jako dítko jsem vyrůstal na vesnici. V důsledku vrozené zrakové vady jsem měl nějaký světlocit, trochu barvy, ale prakticky to nestálo za řeč. Bydleli jsme u babičky, ta byla hodně opatrná, hodně se bála. Rodiče mě brali tak nějak normálně. Tenkrát neexistovaly poradny, museli to tedy zvládnout sami. Měl jsem starší sestru, ale kamarády v podstatě žádné. Většinou jsem byl doma – tím ale myslím i zahradu a dvorek. Běhal jsem rád po zahradě a lezl po stromech. S maminkou jsme chodívali do krámu. Bylo mi asi tak čtyři nebo pět let, když jsem jí řekl, že zajdu sám pro maso. Nebylo to daleko. Kousek po silnici a přes jednu křižovatku. Projíždějící auta se dala spočítat na prstech. Tenkrát jsem ještě zrakem rozeznal zelenou trávu od silnice, chození s bílou holí nikoho ani nenapadlo. Teprve na cestě zpátky, když mě předjížděl vůz s koněm, uslyšel jsem, že jde za mnou mamka. Z té příhody měla po vesnici moc zle, že mě nechala jít samotného. Ale já jsem měl krásný zážitek.

Dělat bezpečí, ale nebrzdit

Myslím si, že největší šanci mají děti, jejichž rodiče jsou buď velice rozumní, nebo ty, o které se rodiče moc nestarají. Protože rodiče příliš starostliví, ti, co se bojí dát dítěti něco do ruky, je mohou často zablokovat. Dělat bezpečí, to ano, ale nebrzdit!

Můj syn Honzík si začínal pomalu sedat a občas sebou plácl. Nemohl jsem na něm držet celý den ruce. Říkal jsem mu: „Padej, Honzíčku, padej, bude ti to dobré, až se budeš učit chodit.“ A opravdu. Že chodí, jsem poznal podle toho, že mi nosil kazety, na něž by nemohl dosáhnout, kdyby nestál.

Jako dítě jsem dělával i s elektrickou vrtačkou. Taťka neměl stojan, chytával jsem si ji do velkého svěráku a vrtaný kus dřeva jsem držel v ruce. Mamka se vždycky dost bála a přitom věděla, že je dobré, abych dělal i tyhle věci. Řešívala to tak, že si zavřela okno a pustila rádio, aby vrtačku neslyšela. Nebavilo mě pouhé snění – stále jsem chtěl po mamce nějakou práci. Rád jsem například jako malý stříhal papír na co nejužší proužky – říkal jsem tomu, že stříhám nitě. Měl jsem tu výhodu, že se rodiče nebáli dát mi do ruky nůžky nebo nůž – každé dítě se přece někdy řízne, a mne to tak táhlo k práci rukama.

Můj dědeček byl horník. Chodíval se mnou často na procházky do lesa. Poznával jsem s ním podle kůry a listí jednotlivé stromy, ptáky podle zpěvu… Užíval jsem si přírody. Chodívali jsme i na houby – samozřejmě, že houby jsem nehledal, ale to nadšení, když se nějaká najde, to se mi líbilo. Procházka nebývala jen procházkou, ale dovídáním se nových věcí. Vždycky jsem měl touhu po tom něco vědět, něco umět, a tak samo učení se mi stávalo odměnou. Kdysi jsem na nějaké přednášce slyšel, že bychom neměli mít cíle, že cílem je cesta, a tenkrát mi to nějak nesedělo. Časem jsem pochopil, že cesta je tu opravdu ihned a k cíli se třeba ani nedojde.

Mistr – žák

Když mi bylo něco přes pět let, přestěhovali jsme se ke druhému dědečkovi a babičce, zase do rodinného domku. I tenhle dědeček byl horníkem. Když odešel do důchodu, chodil pomáhat do lesa. Ze šachty dostával jako deputát levné uhlí, z lesa dřevo. Cirkulárka doma nebyla, tak si to dřevo musel nařezat a naštípat sám. Od malička jsem, i když tomu možná leckdo nebude chtít věřit, spíše samotář. Při svém potulování se dvorkem a zahradou jsem často poslouchával rytmický zvuk pily nebo údery sekery, po kterých se rozletovala polínka. Až přišel čas, kdy jsem dědečkovi řekl, že bych chtěl řezat s ním. Tenhle děda toho moc nenamluvil. Ukázal mi, jak mám přidržet polínko, kterým si bral míru, jak mám držet velkou rámovou pilu a jak u toho stát, a řezali jsme. Na jednom konci pily já, na druhém on. Povídá: „Nespěchej! Dřeva je hodně.“ Poslouchal jsem zvuk pily, celým tělem vnímal její vibrace a do ruky mi přecházel její pohyb. Pohyb pily vedené rukou člověka, který ji dokonale ovládal. Dědeček mi taky časem ukázal, jak si do truhlářského ponku upevnit kus dřeva, a půjčil mi malou, lehoučkou pilku. A ještě později mi dovolil vytáhnout ze špalku velkou sekeru a malou štípat už hotová polínka na drobné třísky na zátop. Dřív jsem to dělával nožem a pěkné polínko bez suků jsem poznal. Jak může sekat člověk, který nevidí, dědeček nevěděl, to jsem si musel najít sám. Dědeček chvíli koukal, říkal, co není dobré, a potom odešel. Nožem jsem se řízl mockrát. Sekerou jsem si neublížil nikdy.

Sebekontrola

A tady to začalo. U pily a sekery. Ale možná mnohem dřív, při lezení po stromech a ježdění na tříkolce, kdy v zahradě a na dvorku nebyl nikdo jiný. Věděl jsem, že když se nebudu držet pořádně větví, že spadnu a nikdo mě nechytí. Když nebudu dávat pozor, kde je zeď kůlny nebo domu, pěkně si namelu. A jezdit jsem chtěl. Stejně jako štípat sekerou třísky. Když jsem se začal učit jezdit na kole, bylo to podobné. Dvorek jsem měl dokonale zmapovaný. Jezdil jsem prostě tak rychle, jak jsem stačil vnímat okolí. To znamená velice pomalu, s velkým soustředěním na rovnováhu. Projezdil jsem tak spoustu hodin.

Dělám, podle mínění většiny lidí, dost šílených věcí a prý dost riskuji. Šiju třeba na šicím stroji (téměř bez jakýchkoliv úprav), pracuji s nástavcem okružní pily k vrtačce (taková malá cirkulárka), občas lepím vteřinovým lepidlem. Když smažím bramborák, roztírám těsto ve žhavém oleji holýma rukama. Bez průvodce se chodívám toulat do Jizerských hor, v létě jen tak, v zimě na běžkách. Téměř neexistují situace, kdy bych neměl to, co se děje, pod kontrolou. Na běžkách jezdím tak rychle, vlastně tak pomalu, abych si byl naprosto jist, že mám minimálně jednu nohu ve stopě. U roztíraného těsta bramboráku musím vždy včas cítit, že končí, a nesáhnout do oleje. Slepovaný předmět je nutné důkladně ohmatat přes kus igelitu, vteřinové lepidlo při doteku ztuhne a igelit se nelepí (mikroten ano). A k té kontrole na lyžích. Když jsem začínal, jezdívali jsme na hory v prapodivném složení. Jeden člověk, který něco málo viděl, a za ním dva nebo i tři, kteří neviděli vůbec. Nejezdilo se rychle a zprávy typu: proti jdou lidi, zatáčka doleva apod. se předávaly jako štafeta. To, aby se člověk udržel na vyjeté lesní cestě, byl jeho vlastní problém. Kdo jel rychleji než vnímal a věřil, že to dobře dopadne, nedělal to dlouho. Nedopadlo. Ve starších pravidlech pro závody nevidomých na běžkách platilo, že nesmí být během závodu vůbec žádný kontakt mezi trasérem a závodníkem. A dnes? Při prudších sjezdech může dát trasér hole dozadu, nevidomý se jich chytí a trasér ho z kopce sveze. Proč? Je to bezpečnější? Myslím, že ne, jezdí se o to rychleji. Je to rychlejší (nevidomý běžkař se může pochlubit lepším časem). Je to efektnější. A při vyhlašování vítězů se řekne: Zvítězil X Y, po případě s trasérem x y. A při sjezdu nevidomých, kde je závodník často naváděn vysílačkou a svými smysly z okolí nevnímá téměř nic? Ve zprávách můžeme slyšet: Velkou pardubickou vyhrál kůň Železník s žokejem Váňou nebo v rallye Paříž Dakar zvítězila Tatra řízená Karlem Lopraisem. Nemám nic proti špičkovým automobilům či zvířatům, ale rád si budu jezdit pomaleji, než bych se měl stát tím, o jehož rychlosti a bezpečnosti bude rozhodovat někdo jiný. V autě, na motorce či v tandemu na řiditelném padáku rozhoduje o rychlosti a bezpečnosti samozřejmě ten, kdo řídí. Jinak to nejde.

Kvalita rozhoduje

S většinou věcí je dobré začínat co nejdřív. Vše je věcí míry. Laťku ze začátku nastavujeme my, ale pozor, velice brzy ji začínají nastavovat i samy děti. Vybírám, jen tak namátkou, některé příklady: malému dítěti stačí, když si vyleze na strom, který má větve úplně u země, a sedí si na něm. Začne-li v tomto věku, je to dobré. Jak se držet, kam šlapat se bude učit nízko nad zemí. Začne-li později, bude se tyhle základy učit mnohem a mnohem výše, protože „takový strom je pro mimina“. A v zájmu všech, prosím, neříkejte obdivně: „Ty jsi vysoko!“ Poleze ještě výš. Nechvalte kvantitu, zdůrazňujte kvalitu. „Pěkné místo sis našel. I opřít se tam můžeš. Ano, už se držíš tak, jak jsem ti to říkal.“ Když bude malá holčička krájet brambory na kostičky, třeba z plátků připravených maminkou, má pocit vlastní důležitosti, „pracuje s maminkou“. Neměla by slyšet: „Tobě to jde, takovou hromadu už máš.“ Ale raději: „No paráda. Jedna kostička jako druhá.“ Začne-li s tím „holka na vdávání“, krájet brambory na kostičky bude pod její úroveň, ona chce uvařit oběd. A jak to dopadne? Přirozenost učení je pryč a s ní vezme za své i velký kus sebevědomí.

A samostatný pohyb? Je to totéž. Když malé dítě šlape po schodech k sousedce, se kterou jste se předem domluvili, a tam si pro vás půjčí prášek do pečiva nebo vajíčko, je to pro ně dobrodružství a je to bezpečné. Poprvé se s ním může sousedka vrátit, radost ze splněného úkolu by mohla nadělat svoje. Podruhé se může jenom koukat a radit a ještě později bude dítě na tiché chodbě samo i na zpáteční cestě. Mluvil jsem o dítěti samostatně ťapajícím. Lítá-li samo po schodech jako čert, mělo by mít takováto „dobrodružství“ dávno za sebou. Nepřinesou mu už skoro nic a vy budete muset přemýšlet, jestli při tom lítání skutečně vždycky ví, co dělá a jestli mu už natolik nepřešlo do krve, že bude lítat i po ulici. Ulice je situace mnohem obtížnější a myslím si, že k řešení obtížnějších problémů by se měl člověk dostávat maličko dřív, než dokonale zvládl problémy snazší. Přirozená pozornost tak ještě trvá. Po dokonalém zvládnutí manuální činnosti nebo prostoru orientačně se pozornost vytrácí a přecházíme-li k něčemu obtížnějšímu až teď, bude těžké ke ztracené pozornosti se opět vrátit.

Škola volá

Už mi bylo téměř sedm let, když jsme se s našimi byli podívat ve škole pro děti s vadami zraku v Brně. Pro rodiče to byl velmi nepříjemný zážitek vidět spoustu nevidomých dětí na zahradě školy. Já jsem se do první třídy těšil. Bydleli jsme nedaleko té naší, vesnické školy a já chodíval poslouchat, co bylo slyšet okny ven. Věděl jsem, že se ve škole naučím spoustu nových, zajímavých věcí. Později už to s tím těšením tak slavné nebylo. Průšvih byl v tom, že jsem musel do internátu. Byla tam spousta velmi různorodých dětí a já se v tom psychicky dost plácal asi až do Vánoc. Ve vyučování nebyl žádný problém, to jsem byl zaměstnaný. Ale volný čas… Táta hrál na klarinet a já jsem s sebou ve škole měl flétničku. V C-dur a spodní oktávě jsem uhrál cokoli, a děti chtěly často, abych jim něco zahrál. To mě ale rázem přeneslo domů a rozbrečel jsem se. Naštěstí jsme měli bezvadnou paní učitelku – něco mezi maminkou a babičkou. Když přijeli rodiče do školy na návštěvu, vyprávěla jim, jak to těžce nesu, a pak se zeptala maminky: „A jak jste na tom vy?“ „Taky špatně,“ přiznala maminka. Paní učitelka řekla mámě, že nejdříve se musí srovnat ona, protože je tady určitě silná vnitřní vazba, a pak se mohu zklidnit i já. Velice moudrá paní. Mamka si to v sobě srovnala a já se srovnal taky. Děcka, ať už koukají nebo ne, berou si často podvědomě vztah k věcem a ke světu vůbec podle mámy. Když má například maminka strach z hadů, velice často ho má i dítě.

Na ostří nože

Když se narodí miminko předčasně, někdy je třeba dát je do inkubátoru. Jestliže v něm dostává málo kyslíku, poškodí se jeho mozek. Jestliže ho dostane moc, odejde sítnice. A každé děťátko je jiné, neexistuje ověřená koncentrace. Tento zjednodušený fakt berte, prosím, jako podobenství pro další moje řádky.

Domů se ze školy jezdilo málo, soboty byly pracovní a cesta se časově vyplatila jen o svátcích, kdy bylo více volných dnů. Rodiče většinou jezdili jednou do měsíce za mnou na nedělní návštěvu. Měl jsem k nim velmi blízký vztah. Chodil jsem už nějakou dobu do brněnské školy, ale když přišli s tím, že bychom se přestěhovali do Brna, abych mohl být více doma, představil jsem si, že dům, kůlna, zahrada se stromy, na nichž jsem znal skoro každou větev, a vlastně všechno, kromě rodičů a sestry, co tvořilo můj domov, se přestěhovat nedá, řekl jsem s naprostým přesvědčením, že nechci.

Zaplať pán Bůh za školu takovou, jaká byla. Jeden vychovatel měl odpoledne na starost 15-20 dětí a nemohl se jim zákonitě všem plně věnovat. To byla výhoda i nevýhoda. Když se o to člověk zvlášť nesnažil, vychovatel si ho příliš nevšímal. Ale bylo i možné tiše se vytratit a hledat si zábavu podle svých představ. Učili jsme se organizovat si svůj čas stejně, jako to bývalo u vidících dětí běžné. Představte si děcka, která nevidí a hrají si na chodbě s míčem bez vychovatele. Když se míč někam zakutálel a my si chtěli hrát dál, a to jsme tedy chtěli, museli jsme ho najít sami. Vymýšleli jsme pro to různé metody a ty se dědily z generace na generaci – starší potřebovali mladší do hry. O nějakých 25 let později mi na speciálních školách pro nevidomé nechtěli věřit, že nás tehdy v Brně pouštěli vychovatelé samotné do dílny, kde bylo veškeré nářadí, nebo do tělocvičny – to jsme chodili do osmé nebo deváté třídy. Argumentovali slovy: „To by si nikdo nevzal na zodpovědnost.“ Dnes jsou děcka stále pod dohledem. Což je samozřejmě dvousečné.

Za mých školních let bylo nevidící dítě něco, o čem se v běžné společnosti šeptá. Mezi řádky to bylo tak, že člověk, který nevidí, je chudák, je vlastně tím, za co jsou rodiče hodni politování. Zjednodušeně řečeno, je to něco špatného. To jsme si v sobě všichni nosili. Ale mělo to i svou pozitivní stránku – my jsme nechtěli být těmi, za něž je potřeba se stydět, a to byla obrovská motivace. Nebýt ten, kdo nevidí, za koho je třeba se stydět. Tato situace rozdělila lidi na ty, kteří se přes to dostali a dostali se poměrně vysoko, a ty, kteří se pod tím sesypali. Být slepý byla tenkrát ostuda.

Když jsem byl doma na prázdninách a za babičkou přišel domů nový pan doktor, všiml jsem si, že ztišil hlas a zeptal se, zda nevidím. Šel jsem za mámou a ptal se jí, jak to poznal. Podle čeho? Řekla, že když jdu, dávám trochu ruce před sebe. Vědomě jsem je tak přestal dávat.

A kde že je to ostří nože? Asi tak devět měsíců z roku jsem žil mimo vlastní rodinu. Moji rodiče žili bez svého dítěte. Ale veškerý volný čas jsem trávil mezi dětmi, s nimiž jsem se mohl plně srovnávat, mezi dětmi, mezi kterými jsem z úst dospělých neslýchal: „Musíte být na něho hodní, pomáhat mu. On nevidí.“ Co jsem získal, vím. O co jsem přišel, nedovedu posoudit.

Vědomí jako kompenzační prostředek

Pan Drtina, nevidomý ředitel Deylovy konzervatoře, se mě jednou ptal, jestli by něco nešlo udělat se zamotaným magnetofonovým páskem. Šlo to, ale velmi pomalu a já nadával. Pan ředitel mi tenkrát řekl, že nejdůležitější kompenzační pomůckou pro člověka, který nevidí, je čas. „Všechno můžeme, ale déle nám to trvá.“ To mě uvnitř strašně popudilo. Jak to, vždyť my máme stejně času jako ostatní? Kde ho vezmeme více? Myslím, že jsem přišel na jiné řešení. Je jím vědomí, pozornost. Nefunguje úplně na všechno, ale téměř na vše. Bohužel moc nevím, jak to učit druhé. Nejde jen o to více si vše uvědomovat, ale mít vědomí v tom správném okamžiku na tom správném místě.

Vybavuji si trávník brněnské zahrady. Ze tří stran byl schůdek na cestičku, z jedné strany křoví a v rohu vodovodní kohoutek, na nějž se dalo parádně napíchnout. Když jsme se honili, museli jsme dávat pozor už daleko dopředu. Z toho se odvíjí širší vnímání prostoru, o němž chci mluvit. Běžíte po trávníku, ale vaše vědomí už musí být na cestičce, kde je ten kohout. Musíte vnímat větší prostor před sebou, než když jdete s bílou holí. Berete-li schody po dvou, nahoru či dolů, vaše vědomí musí být hezký kousek před vámi, abyste nesmetli nějaké to mrně ploužící se po schodišti. Při krájení cibule musím neustále vnímat dotek špiček prstů držících cibuli s plochou nože. Uletí-li mi vědomí jinam, může uletět i třeba špička prstu. Existují i jiné pomůcky, ale ty mě odsuzují k přeplněnosti skříní nebo ke ztrátě času.

Na tehdejší základní škole vůbec nebyl trénink pohybu s bílou holí – zábava a pohyb ve známém prostředí byly rozhodně bez ní. Podle mých zkušeností z táborů přestanou často děti zvyklé chodit jen s holí vnímat širší prostor kolem sebe a jsou uzavřeny jen ve svém malém světě. Mohou jít, nevnímat prostor a myslet si více méně na svoje. Hůl jim to umožní. Hůl dává bezpečí, ale vezme rozlet. Pokud jdu ulicí, byť známou, hůl vždycky používám. Tam, kde to znám, ne. Když přijdu do neznámého prostředí, projdu si je nejprve s holí, a pokud je bezpečné, odložím ji, abych nepřišel o citlivost jiných smyslů. Jeden kamarád mě sledoval, jak jdu polní cestou s kalužemi bez hole. Říkal, že to vypadá, jako bych ty louže viděl. A zase jsme u toho vědomí. Znám obvyklý profil louže, mnohokrát jsem jí prošel. Když se soustředíte, chodidly vnímáte povrch a poznáte místo, kde se terén charakteristickým způsobem láme, pravděpodobně do louže. A pak stačí rychle, časem téměř reflexivně vyhodnotit směr a udělat krok jinam.

Sluch může fungovat na mnohem větší dálku, než jak jsme zvyklí ho běžně používat. Když jdu například po náměstí, kde je málo orientačních bodů, mohu se chytit třeba lešenářů pracujících v jednom rohu náměstí nebo rádia puštěného v některém z oken. Při přecházení náměstí je nutné sledovat, jak se mění úhel, z něhož je zvuk slyšet. Musíte si s tím umět trochu hrát a pak vám to přejde do krve. Pak jste schopen jít na louce rovně. Nějaký ten cvrkající koník či šumící strom se určitě najdou. Přecházet rovně silnici lze podle směru jezdících aut. Říká se, že nelze slyšet překážky nižší než pas.

Když jsem v psychické pohodě a není přítomen nějaký rušivý zvuk, dokážu sluchem rozpoznat hranici mezi trávou a asfaltem (a ne podle šustění). Při přecházení lze vnímat obrubník až na tři metry. S tímto vnímáním překážek nemám zkušenost jen já, ale mnozí další. Bohužel jsem viděl na táborech, že mnoho dětí si není vědomo toho, co slyší. Také hřebík zní jinak, když ho zatloukáte rovně. Děti se často snaží držet hřebík co nejdále od hlavičky (být co nejdále od dopadajícího kladiva). Přitom když držíte hřebík těsně pod hlavičkou, vnímáte rukou i čtverec dopadajícího kladiva a můžete přesně upravit směr příští rány. Když jsem byl malý, slýchával jsem, jak maminka rozkvedlává vejce. Snažil jsem se napodobit ten zvuk a nakonec jsme s maminkou zjistili, že děláme oba stejný pohyb. Stejně tak je to s broušením kosy. Jakmile jsem se dostal ke stejnému zvuku, brousil jsem správně. U škrábání brambor lze také slyšet, jak se to dělá.

Kruh se uzavírá

Maminky, které mají dát dítko do internátu, pedagogové, kteří s ním budou pracovat mezi vidícími dětmi, nebo ti, kteří je učí chodit s bílou holí tak, aby zajistili jemu i okolí co největší bezpečnost, by mi možná docela rádi dali pár facek. Právem. Ale rád bych se vrátil na úplný začátek svého povídání. „Prosím, prosím, prosím…!“

listopad 2002
z knihy „Co vlastně ti nevidomí dělají?“
Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých, Praha 2003

© Jiří Mojžíšek, 2002