Sliby chyby
„Paní učitelko, já jsem vám to měl dneska říct!“
„A copak, Lukášku?“
„No, vy jste se mě zapomněla zeptat.“
„A na co, Lukášku?“
„No, jak jste včera slíbila, že se mě zeptáte.“
„Lukášku, jenže já jsem zapomněla, na co jsem se tě měla zeptat.“
„No, jak jsme hráli ten zápas!“
„Aha! Tak to jsem tedy úplně zapomněla.“
„No tak se zeptejte!“
„Lukášku, jak jste včera hráli?“
„No, dobře. Mohli jsme vyhrát.“
„A vyhráli jste?“
„Ne.“
„A jak to?“
„No protože jsme prohráli. Čtyři nula.“
Sliby chyby, zapomnětlivost – upřímně jsem zalitovala. Proto mi Lukáš pro tentokrát odpustil.
Ale stejně: raději nikdy nezapomeňte, na co jste neměli zapomenout. A pokud zapomenete, nezapomeňte si vzpomenout.
Malé o, velké O
Abeceda je alfa a omega. O tom není sporu. Ale Ruda má jiný názor.
Co s tím? Začít kozou, byl by to úspěch.
Nebyl – a patří mi to.
„Podívej! Takový krásný obrázek!“ lákám s medem v hlase. „A na něm ovečka! Chundelatá! A má zvonek! A tady!! Tady je malé o, velké O. O jako o-več-ka.“
„My máme doma kozu.“
„No dobře. Ale tady je ovečka. O-več-ka. O jako kolečko.“
„Ale my máme doma kozu. A v neděli bude pouť.“
„Ano, ano – ale koukni: o-več-ka. Má zvoneček.“
„Ale my nemáme o-več-ku. My máme ko-zu!“
Teprve teď mě to trklo.
„A ták! Kozu! A prosím tě, co pořád dělá?“
„No přece že-re, ne?!“
„Jistě, jistě – a copak má ráda?“
„No přece kaš-ta-ny.“
„To já jí pár pošlu.“
„Přijďte k nám na pouť a můžete jí je dát.“
„To by šlo. A tady, mrkni, má kamarádku. O-več-ku. O jako kolečko. O jako kaštan. Malý kaštan, velký kaštan,“ lákám dál.
Přivřel oči, usmál se. V duchu se právě šťastně odpoutal od ovečky, ode mě – a unikl (i s kaštany) domů za kozou.
Počkám, až se vrátí. I velcí filosofové prý chodili za školu.
Abeceda je alfa a omega. To je jedna věc. Trpělivost přináší růže – a koza má ráda kaštany. A o nic víc tu nejde.
Tajemství
„Prozradím vám tajemství. Šetříme na auto. Už máme dost. Chcete vědět kolik? Sto-čty-ři-cet-šest-korun. A víte, koho prvně svezem?“
???
„Přece našeho Barta a vás! Ale nikomu to neříkejte.“
Copánek zavlál – a Verunka byla pryč.
Ohromeně jsem vydechla. Takové vyznamenání! V autě budu vedle psa Barta vyzdvižena nad svou člověčí přízemnost. Pěkně si tu výjimečnost užiju! Vůbec si tu jízdu pěkně užijeme – já a Bart! A jistě při tom poklábosíme o životě – já a Bart. Protože jsou takové vzácné chvilky – díky těm, kteří se umějí dělit. A je jedno, kolik je jim let. A je jedno, jakého jsou rodu.
Jak od té doby víme. Já a Bart.
Co řekl Komenský (a panda)
Nad zlato dražší klenot jest dítě,
ale nad sklo křehčí.
Snadno se může ublížit a škoda odtud nesmírná.
J. A. Komenský
Vážený pane kolego. I kdybyste neřekl už nic víc – na začátku třetího tisíciletí se Vám hluboce klaním. Nejen dítě je křehké, člověk vůbec. Nad sklo. A škola hrou je stále jedinečné útočiště, dobrodiní tvořivé radosti.
Každý rok v září, když přicházejí noví prvňáčci, vidím na nich vedle těšení, očekávání i strach. Co bude? Jaké to bude? Jací – ti dospělí – budou? Nebudou na mě přísní? Zlí? Ironičtí, vysmívaví, samolibí? Nebudou mě ponižovat, nevystaví mě posměchu? V dospělosti na dětské pocity zapomínáme, to je běh času. Učitel ale zapomenout nesmí.
Jakoubek si přinesl prvního září do školy pandu. Panda je ohrožený druh. Pevně ji držel v ruce, pustit ji nechtěl. Bylo jasné, že panda začne chodit do školy.
„Nebude vyrušovat?“ ptám se úvodem pro pořádek.
„Nene.“ Strachem až zbledl. Panda prý bude poslouchat. Za pandu Jakub ručí.
Vychodila celou první třídu. Nejprve sedávala v lavici s Jakubem, dívala se na nás očima jako dva uhly. Později měla svoje místo na skříňce, vyhřívala si tam bílé břicho nad topením. Byla dobrou žákyní a dostávala i písemné pochvaly s obrázky. Doma pak dbala na Jakubovy úlohy, kontrolovala výpočty – a byla většinou spokojená. Vystupovala s Jakubem i na besídce (zpěv: Běží liška k Táboru) a na konci roku dostala pěkné vysvědčení.
V roce, kdy se z předškoláka stává školák, dítě ještě často potřebuje oporu. Panda během roku nezůstala osamocená, oblíbených hraček se každoročně sešlo v první třídě víc. Těšily oko, dodávaly dětem jistotu, potvrzovaly dětství – neboj se, ještě trvá a ještě trvat bude.
Pocit bezpečí dítě potřebuje, jen tak dobře přijme nové poznatky. A škola hrou pomůže dítěti, tomu křehkému, ohroženému druhu, přenést se do reálného života.
Myslím, že jo. Souhlasím.
Panda
Dětská odysea
„Pančelko! Těšte se zítra do školy!“
„Já se vždycky těším,“ povídám.
„Ale zítra se těšte víc.“
„A pročpak, Kamilko?“
„Protože JÁ budu mít nové šaty.“
Kamilka uměla povzbudit i nalákat. Když ne na šaty, tak na nové housle, na křečka Bertu, taky na nové podkolenky, na nové obroučky brýlí a na mnoho jiných, vždycky úžasných věcí. A když ne Kamilka, tak třeba Martin – na bednu pro obra, Miloš na kamínek, Kája na starou roletu (bude dobrá na oponu!), Dušana brož (máma ji vyhodila, nejde zapnout, tak vám ji nesu!)… zkrátka nedalo se netěšit.
A já jsem se těšila.
A každý školní den mi připadal jako malá dětská odysea. Nejen Odysseus bloudil. Nejen on se prodíral nejistotami. Nejen on byl mámen Skyllou a Charybdou. Také Kamilka, Petr, Eva, Lucie a všichni ostatní ve školních lavicích se vydávali na svou každodenní plavbu.
Měla jsem štěstí, mohla jsem je vyprovázet. Pomáhat při jejich bloudění, hledání a proplouvání nejistotami – aby se zas vrátili zpět k sobě samým, do bezpečí důvěřivé dětské duše.
A těšili se na to.