Včela

Sedím nad sklenicí čaje. S Lucií. Přišla si popovídat. V zahradě voní tráva, voní jasmín – nad stolem krouží včela.

„Cos dělala celý týden?“ ptám se jí. „Stihlas to divadlo? A víš, co já? Ještě jsem vybalovala krabice po stěhování ze školy. Probírala jsem sešity, výkresy, různé drobnosti – i od tebe, ještě z první třídy. Pamatuješ?“

Uchichtla se.

„A co babička? Je zdravá? A máš nový účes! A pamatuješ na ty tkaničky?“ ptám se.

„Na to se přece nedá zapomenout, nebo myslíš, že jo?“

Směje se nahlas a já s ní.

A tak sedíme a popíjíme čaj.

Říkali: Neměla jsem.

Ptali se mě: „Co chceš slepé dítě naučit? A jak ho to budeš učit? Víš to?“

Říkala jsem si: „Jak vlastně? Jak? Uvidíme.“

Ale zkusím to.

Ano.

Včela dokroužila a odletěla. Lucie ji nevidí. Je nevidomá.

Otázky

Ptali se mě: „Ty si na to troufáš?“

Ptali se mě: „Nemáš snad mesiášský komplex?“

Ptala jsem se: „Nemám? Troufám?“

Říkali: „Vždyť nemáš žádné zkušenosti!“

„To máš tolik trpělivosti?“

Sliby chyby

Měla jsem dobrou vůli. Ale někdy jsem i docela lidsky zklamala.

Pichťák

Zasloužil by si přeuctivé pojmenování, třeba pan Pichtův psací stroj. Nepřeháním – Lucie mi to potvrdí. Cestu k dobývání světa jí otevřel také. (Pichťák budiž pochválen.) Ve třídě nám o něm udělala přednášku.

„Chcete napsat M? Tak stiskneme první, třetí a čtvrtou klapku. Nebo Z? To tam dáme první, třetí, pátou a šestou. A takhle se dělá mezera. A tak nový řádek.“

Z pichťáku byli všichni pryč. Všech devatenáct písařů s písankou.

„Jé! L jsou tři body pod sebou,“ zjistil Láďa.

„B zase dva,“ žasne Bohouš.

„Nejlehčí je A. Aha. To stisknu jenom tuto klapku,“ raduje se Ina.

Pichťák ve třídě zdomácněl. Tak se předávaly zkušenosti – aby měly všechny strany přehled.

Číst a psát se toho roku šťastně naučili všichni, všech devatenáct písařů s písankou – a jeden s Pichťákem. S váženým panem Pichťákem.

Tkaničky

Co jsem to pořád v té první třídě opakovala? Pořád dokola.

Přece: „Nemějte ze všeho strach, se vším si poraďte, učte se to, dokážete to. A když bude nejhůř, vždycky se někdo najde, kdo pomůže. Nebojte se. Vždycky se někdo najde.“

Lucie byla vzorňačka, ale tkaničky nesnášela. Učila se je zavazovat s velkou nechutí.

„Člověk si musí umět zavázat tkaničky. To se nedá nic dělat,“ opakovala jsem pořád dokola a Lucii nezbylo než sukovat dál. Pěkná fuška. Sukování zůstávalo každodenním nemilovaným obřadem.

Jednoho dne slyším: „Kdybych JÁ byla učitelka a TY školačka, úplně všecko bych tě krásně naučila. Úplně všecko.“

Pěkná jistota.

„Tak schválně,“ povídám, „nauč mě zavazovat tkaničky.“

„Ale prosím tě, prosím tě! To já neumím taky! S tím se vůbec netrap. Na zavazování se vždycky někdo najde. A jak ti jde dělení? Jde? Tak máš jedničku.“

Odporovat se nedalo. Taky proč? Někdo pomůže rozsukovat tkaničky, někdo starosti. Jak je kdy potřeba.

Souhlasíte?

Ano?

Píšu jedničku.

 Žebřík

Ve třídě se ocitl skládací žebř, zapomněli ho tam opraváři. Než si pro něj přišli, odvedl mimořádnou práci. Od obyčejného žebře by to člověk nečekal. Posloužil pro předmět „překonej svůj strach“.

Učivo v něm bylo jednoduché: vystup na poslední příčku, narovnej se, zamávej a vrať se zpátky na zem. Malý krok pro lidstvo, a velký pro člověka.

Vystoupali všichni. Zuzka, Ina, Kristýna, Terezka. Tonda vyšplhal hned třikrát a Vojta nejrychleji! Láďovi Vlastík pro jistotu žebřík přidržel.

Lucii výstup do neznáma lákal a úkol splnit chtěla, šplhat se jí ale moc nechtělo. Chvíli sbírala odvahu. Dvě chvíle. Tři.

První krok se zdál jednoduchý. Druhý už byl těžší. Ten třetí přímo Everest.

Ale vystoupala.

Žebřík sloužil k procvičování odvahy celý den. Po přestávce přišla na návštěvu skupinka amerických učitelů. „Opravujete žárovku?“ usmívali se ze široka. Vysvětlili jsme, co a jak.

„Zkusíte to taky?“

Nejdřív dělali, že si to musí zapsat do poznámek. Zapisovali dlouho. Asi každý šprušlík zvlášť.

„U nás máme žebříky jen v tělocvičně,“ mrkli na mě. Ale nakonec si shora taky mávli.

Čekárna

Dopoledne si Lucka propíchla prst o náhle uvolněný drát Pichtova stroje. Spěchaly jsme do nemocnice. Moc se bála, nemocnice se bojí všechny děti.

„Neboj se. Ten doktor je dobrý. A ty jsi statečná!“

Čekárna byla plná, ale dali nám přednost. Plakala moc. Lékař byl opravdu dobrý. Jako dospělé jí vysvětlil, co s prstem je a co s ním udělá. Popisoval každý krok. Vydržela. Když bylo po všem, vděčně ho pochválila:
„Pane doktore, vy jste tak statečný…!“

Vracely jsme se čekárnou.

„Jsou tady lidi?“ zeptala se.

„Jsou. Plná čekárna.“

„A co je bolí?“

„Tak různě.“
Nedalo jí to.

„Já se zeptám. Lidi, co vás bolí?“

Ale lidi seděli, mlčeli, dívali se pod lavice, ke stropu nebo do oken.

„Opravdu jsou tady lidi?“

„Jsou.“

„Tak co vás bolí? Já jsem Lucka a doktor mi sešil prst. Ale nebojte se, on je statečný.“

Lidi ale dál mlčeli a trochu uhýbali pohledem. Jedna žena se pousmála. Byla bych si přála, aby promluvila – aby ji Lucka slyšela. Ale zůstalo jen u úsměvu. Ticho ztěžklo.

„Proč jsou všichni tak potichu?“ znejistěla.

A v tu chvíli někdo přece promluvil.

„No,“ řekl mladý muž nalevo, „byl jsem na operaci, budou mi tahat stehy.“

„A jak vás operovali?“ obrací se Lucka jeho směrem.

„To nevím. Uspali mě.“

„Operovali vás skalpelem,“ poučila ho. Ještě chvilku si povídali a kdyby ten muž uměl číst myšlenky, dozvěděl by se, že je s ním dobře na světě.

„Víš, proč ti lidi tenkrát mlčeli?“ ptám se jí dneska.

„Vím. Nevěděli, jak se mnou mluvit.“

A taky je asi něco bolelo.

Labutí nadace

Na řece těch labutí zimovalo několik.

„Vypadají jako zakleté princezny,“ řekla Terezka.

„Ale mají hlad, je to vidět. Natahují krky,“ poznamenal Toník. Měl pravdu. Hlad měly a my jsme jim přišli přilepšit aspoň kousky tvrdého chleba. Ve škole jsme pro tuto akci vyhlásili „labutí nadaci“ a dnes jsme šli k řece poprvé.

„Škoda, že tu není Lucka,“ zalitovaly děti.

„Však půjde příště, až se uzdraví,“ povídám. „Jen mě mrzí, že ty labutě neuvidí přesně tak jako my, že si je nebude moci prohlédnout.“

„Ona ale pozná, že ty labutě jsou rády!“ mínila Verunka.

„Ona to pozná, ona to vycítí,“ potvrzoval Vojta a děti se přidávaly – ona to pozná, vycítí to…

V duchu jsem si spočítala, že stačil půlrok školního soužití, aby vnímání (i malých prvňáků) dostalo jinou hloubku. Aby vycítil, že i někdo jiný vycítí.

Řeka se u břehu zaleskla drobnými kousky ledu a labutě vznešeně odplouvaly.

„Jsou rády. A Lucka půjde příště,“ shrnuly děti.

„A naše maminka jí třeba tu labuť ušije. Ona šít umí. A vycpe vatou,“ zapřemýšlela Helenka.

Odcházeli jsme. Labutím jsme trochu zmírnili hlad – a lidské lhostejnosti udělali aspoň

malou trhlinku.

Nic jiného se už u té řeky nestalo.

Bez hole

Kousek za školou je malý obchod, čtvrté dveře za rohem.

„Kdybych tak mohla jít sama nakoupit!“ toužila Lucie dlouho. A já: co když spadne, co když zabloudí, co když ztratí směr, co když se něčeho lekne, co když se dá s někým zlým do řeči, co když ztratí peníze a nenajde je, co když si zvrtne kotník, odře koleno, co když jí někdo sebere tašku, co když…?! Ale nakonec: „Ano. Zítra.“

„Skoro jsem nespala,“ hlásí Lucie ráno, „strašně se těším. Koupím mýdlo a šampón. A pastu na zuby.“ A chce jít samostatně, zkusit to. A bez hole!

A já: bez hole ne! Bez hole nemůžeš, bez hole nesmíš… Ale nakonec: „Tak jdi.“

V kapse peněženku, tašku přes rameno, rukou se jistí o zeď, pomalu vychází ze dveří. Dívám se za ní, ona to ale pozná.
„Běž dovnitř, nedívej se za mnou. Já chci jít sama.“

Vyhovím jí.

V obchodě už o ní samozřejmě věděli předem, auta kolem školy nejezdila. I tak jsem počítala minuty. Pomyslela jsem při tom několikrát na Lucčinu maminku: jak najít hranici mezi péčí a svobodou? Je lehčí poradit než prožít. S odstupem na tu chvíli myslím s různými pocity. Na jedné straně dítě a jeho potřeba prosadit svůj názor, přání. Potřeba také jednou v rozhodování uspět, ne jen ustoupit. Proto jsem Lucce dovolila jít opravdu samostatně. A bez hole!
Chyba.

„Lucko, pamatuješ na ten nákup?“ ptám se jí dnes. „Dnes bych tě bez hole nepustila…“

„Prosím tě!“ skoro vykřikne. „Tam se přece nemohlo nic stát.“

Šafrán

Je hodina matematiky. I psaníček.

Psaní dnes dostal každý páťák – s vlastními příklady a pokyny. Lucie v Braillu také. Se zájmem vše přečetla a polohlasem směrem ke mně pronesla: „Já ti něco řeknu! To se ti povedlo, moc dobře jsi to vymyslela, to mě bude bavit!“

A dala se do práce.

Třída se zahloubala také, matematika se jim dařila. Lucčiny občasné polohlasné projevy už dříve všichni schválili. Byla to jedna z mála výsad jejího zrakového omezení. Obhlížím skloněné hlavy, mám ráda chvíle společného soustředění. Lucie ale po chvilce znovu: „Já ti ještě něco řeknu! Vážně mě to baví. Je to skvěle vymyšleno. Ty jsi NEJ-LEP-ŠÍ učitelka na světě.“

Předpokládalo by se, že chválu odmítnu. Ještě chvíli však mlčím, Lucii znám – a třída taky nehne brvou. Po chvíli se k ní nakloním.

„Já ti taky něco řeknu. Já se moc snažím být správná učitelka. Vážně se moc snažím. Jenže se mi to někdy nedaří.“

„No to už jsem si TAKY PÁRKRÁT všimla,“ dodává věcně, opravdově. Skloní ještě níž hlavu a spokojeně pokračuje v té skvěle vymyšlené práci.

Opravdovosti je jako šafránu. A je to vzácné koření.

 Ty, ty, ty

Na rozdíl od ostatních dětí mi Lucie tykala. Tykání přišlo spontánně, ještě v době, kdy jsme si s první třídou a Luckou jisti nebyli. Před prvním setkáním jsem měla velkou trému – jak mě asi bude vidět nevidomá čtyřletá holčička?

Podaly jsme si ruce. Ta moje se jí líbila. Ulevilo se mi. A tykání už nám zůstalo. Obhájila jsem je sama před sebou, při zvažování Lucčina místa mezi dětmi, i případného vztahu dětí k této její výsadě. Byla to její škola a aspoň zpočátku stála výhradně na nás dvou. Proč to vykáním komplikovat?

„Já ti něco řeknu,“ ozývala se pak, hlavu skloněnou nad úkolem, „ta úloha je dnes dobrá.“

S autoritou nebyl žádný problém. Jistý nesoulad ve výkladu učitel – žák, dítě – dospělý, pravda – nepravda, hra – nehra, žert –  nežert však mezi námi taky jednou nastal.

Na konci roku jsme se vraceli z výletu – cesta rychlíkem ubíhala, měli jsme vlastní kupé. Děti chvíli bavilo počítat sloupy a vesnická nádraží, kterými jsme projížděli, a potom se vydávaly na malé výpravy chodbičkou.

„Vedle v kupé je jedna paní! Usmívala se na nás,“ hlásil Venda.

„Můžeme tam?“ stála o dobrodružství Lucka. Venda se styděl. Lucka se ale na návštěvu vydala. Chvilku ve vedlejším kupé poseděla, pohovořila. Za chvilku byla zpět.

„Tak co,“ ptám se, „popovídali jste si?“

„Prima, prima.“

Pak už jsme byli doma.

Při vystupování jsem letmo nakoukla do vedlejšího kupé – rozloučit se a pozdravit. Milá paní mi odpověděla pěkně.

„To je dobře, že jste se stavila,“ dodala zamyšleně, „chtěla jsem za vámi sama zajít, ale netroufala jsem si…“ A prý abych se na tu nevidomou holčičku už tolik nezlobila. Že je opravdu hodná. A že té holčičce bylo opravdu strašně líto, že jsem ji z našeho kupé vyhodila. A že jsem prý dneska velice rozzlobená a nervózní. A zuřím.

Lucka se mezitím vykulila rozesmátá na peron i s Venouškem. Vesele se se všemi loučila, mávala – dojmů z výletu plno. Roztomile se rozloučila i s naší sousedkou.

„Jaks to vlastně myslela?“ ptám se jí před dětmi.

„No jako žert. Že je to legrace. Já jsem žertovala.“

Na její výklad jsem přistoupila po úvaze až těsně před usnutím.

Asi tak ve tři ráno.

Až jsem dozuřila.

Kytara

Přišel k nám do třídy na náslech student František, budoucí pedagog.
Všechno ve třídě ho zajímalo, s dětmi mluvil pěkně, bylo znát, že má pro povolání dobré předpoklady.

Mluvil pěkně se všemi. A zajímali ho opravdu všichni – ale jen do chvíle, než uviděl Lucii.

Pak už ho zajímala (bohužel) výhradně ona. Sedl si vedle ní do její lavice, pomáhal, mluvil, ukazoval. Byl opravdu ochotný. Až příliš – Lucčinu samostatnost omezoval. To dělá nezkušenost.

„Chceš podat knížku? Tady máš svačinu. A tady pití. Z aktovky něco nechceš? Chceš zavést ke stroji?“

Všechno to už přitom Lucka zvládala dobře sama.

„A co umyvadlo? Nemám tě tam doprovodit? Tady máš ručník.“

Neopravovala jsem ho. Potřeboval chvíli pro vlastní rozjezd, do vlastní samostatnosti. Sama jsem tím kdysi také prošla a znovu s každým novým žákem procházím.

František hrál dobře na kytaru a přinesl ji s sebou – těšili jsme se na kytarový koncert.

Děti zpívaly často: vyučování jsme často prokládali písničkami u klavíru, chvilkami tance, pohybu. Taneční chvilka dobře odplaví stres, únavu, napětí. Kdyby nic jiného, tak radost přinese určitě.

Lucie se proto na zpívání s kytarou velice těšila.

František doladil a posadil se k Lucce. Velké očekávání na ní bylo znát. Těšila se, že si bude moct také zabrnkat. Udeřil do strun a začal zpívat.

„V zahradě za kamennou zídkou sedává s páskou přes oči… prosím vás, nechte ji, nechte ji, tu nevidomou dívku, prosím vás, nechte ji si hrát…“

V jedné chvíli se mu hlas zlomil dojetím.

Lucka se netrpělivě zavrtěla. Čekala Skákal pes nebo svižnou Kalamajka mik, mik mik, oženil se kominík… a s nevidomou dívkou za zdí neměla pranic společného. Prvňáci na tom byli všichni stejně – umělý příběh je nedojal, nerozuměli mu.

František dozpíval, nastala chvilka ticha. Odložil kytaru a za chvilku už zvonilo.

„Máte k dnešku nějaké poznámky?“ zeptal se s upřímným zájmem, když jsme doprovodili děti ze šaten. Silný prožitek mu přinesl vnitřní uspokojení, štěstí, na rozhovor se těšil.

Uvědomovala jsem si sílu jeho emocí. A chápala ho. Přesto bylo namístě promluvit také upřímně.

„Jistěže mám.“

A mluvili jsme. Snažila jsem se mu sdělit zhruba toto: bez emocí není pedagog celý. Nesmějí nás ale ovládnout. Nesmíme se v nich utopit.

„Sama jsem stejnou etapou prošla. Jenže o to nejde, o lítost postižené dítě nestojí. A proč by taky mělo?“

Zarazil se. Ale pochopil. Nebo aspoň chápat začínal, ačkoli můj pohled na věc byl pro něj zcela nový.

„Když litujeme, připadáme si lepší. Dítěti tím ale říkáme – ty náš chudáčku. Tím k jeho rovnocennosti nepřispějeme.“

Ocenila jsem jeho statečnost. Kritiku přijal.

Krásná neznámá

Nikdo tomu nechce věřit, ale bylo to tak.

Lucie mi skoro rozhořčeně sdělila, že prodloužili zimní prázdniny: „Co já budu dělat doma? To já sama nevydržím! Nešlo by udělat aspoň jeden den vyučování? Aspoň na rovnice?“ Smlouvala.

Jeden den vyučování udělat šlo. Půjčily jsme si klíč a z namrzlé kliky odlouply led. Ve třídě se zakousla do rovnic: „Slyšíš to ticho? Ticho já ráda poslouchám.“

Všechny neznámé dosadila lehce. Jen u té poslední se zapotila.

„Ta mi dala! Ale nakonec krásně sedla. Moc krásně,“ oddechla si.

„No vidíš, sedla a je tam. Taková krásná neznámá,“ kývla jsem uznale. Potom jsme prozkoumaly školu od sklepa po půdu, po školní dílnu – a vrátily se do třídy (na půdě nesvítilo světlo, Lucie mě ve tmě vedla).

„Já mám ticho ráda,“ připomněla mi už pokolikáté.

Byly zimní prázdniny. Za oknem sníh, ve škole ticho a všechno se zdálo v rovnováze. Jako když se dosadí ta správná neznámá do správné rovnice.

 Otázky podruhé

Mohla jsem něco udělat jinak?

Nebyl by jí prospěl internát přece jen víc?

Společnost dětí s podobným handicapem?

Nebyla by tak dřív samostatnější?

Nebyla by se zbavila silných závislostí (na mamince, babičce, tatínkovi) dříve?

Nebyla by si našla víc kamarádů a vztahů s vrstevníky – se stejným způsobem života?

Nebylo by to bývalo lepší?

Názory na integraci se mohou různit. Různí se.

My dvě jsme to prožít chtěly.

Ona chtěla vyrůstat doma a já jsem ji do běžné třídy přijala.

 Jakoby mávnutím

Doprovázím Lucii na internát – vlasy má pořád stejně světlé jako kdysi, ani tělocvik nemá radši než dřív. Loučíme se jen letmo, v rychlosti; obě už spěcháme, zavoláme si, zase se uvidíme…

Pomyslím při tom zároveň i na ostatní. A v té myšlence, jakoby mávnutím, se všechny pochybnosti rozplynou.

Ať se jim daří, ať cestou nezabloudí, ať se jim nic zlého nestane.