Jsem nevidomá a s mým vidícím mužem máme dvě malé děti. Martě je šest, Míšovi dva. Často hledáme nějaký fígl, jak to či ono v té naší sestavě zvládnout a také jak si spolu hrát, aby to děti bavilo a bylo to přitom schůdné i pro mě.

Řada herních situací je, domnívám se, obdobná jako to, co spolu řeší a zažívají vidící rodiče a jejich nevidomé děti. Předkládám vám proto dva malé nápady z našeho domova, které by třeba mohly zaujmout i někoho kolem Edy.

Provázky nejen pro kreslení

Na trhu jsme narazili na zajímavé lepivé provázky prodávané pod názvem Bendaroos (magické voskové pásky).  Jedná se o obarvené voskové knoty, jimiž lze tvořit lineární tvary, všelijak je promotávat, zaplétat je do copánků, ale i tvořit trojrozměrně. Kromě črtání obrysů se pomocí provázků dá tvar i „vybarvit“, takže na podložce může pro hmat vzniknout velmi dobře čitelná, až jednolitá plocha s jasným ohraničením.

Samotné provázky jsou hmatově krásně zřetelné a při kladení na podložku, například papír nebo plastový tác, dobře drží tvar, což umožňuje pohodlné prohlížení hmatem (provázky prstům neuhýbají).   Obrovskou výhodou provázků je, že se dají zpětně

rozmotat, narovnat a opakovaně použít. Jako nevidomý rodič tak mám jedinečnou příležitost prohlédnout si kreslířské výtvory svých dětí a navzájem si spolu vstupovat do tvoření obrázků a prostorových ztvárnění. Pomocí těchto provázků si s dcerkou také ukazujeme tvary jednotlivých písmen a číslic a já mohu zkontrolovat i jí vytvořené znaky. Když jsou obrázek nebo stavba dostatečně pevně pospojovány, je možné výtvor přesouvat z podložky na jiná místa, což se rovněž často hodí.

Provázky se dodávají v krabici v souboru osmnácti odstínů a barevných dvojkombinací, které jsou natolik výrazné, že mohou být zajímavé i pro děti a dospělé se zbytky zraku. Na fotce vidíte medvídka, kterého jsme vytvořily my dvě s Martou.

Zvuková schovka

Hrát hru na schovávanou, když jeden vidí a druhý ne, není moc lákavé ani pro jednoho. Napadl nás tedy takový zlepšovák: neschovává se člověk, ale něco, co trvale vydává zvuk. Ten zvuk musí být natolik tichý a jemný, aby bylo zábavné ho hledat. Vzala jsem doma náš MP3 přehrávač a pustila na něm velmi potichu jednu písničku tak, aby hrála pořád dokola. Přehrávač jsem pak schovala jednou do ledničky, jindy do skříně mezi trička anebo do hromady plyšáků.

Toto provedení hry na schovávanou má pro vidícího hráče navíc jeden hezký vedlejší efekt – vším tím úsilím zachytit směr, odkud nepatrný zvuk  přichází, se dcerka úžasně koncentruje a zklidňuje. Byla jsem sama překvapená, jak velice ji hra baví, zřejmě i proto, že se moc nepodobá tomu, co při hraní zažívá běžně.

Přeji vám hodně radosti ze společných her.

Pavla Kovaříková